Jiříkovy první měsíce

Už je to nějaký ten měsíc, co máme doma ten náš poklad. Doteď to byla pořádná jízda a asi mě trochu děsí, co bude následovat. Nicméně, vezmu to všechno popořadě.

Jiřík se po týdenním přenášení nakonec narodil císařským řezem a hned na startu vzala za své moje představa porodu a bezprostředních chvilek po něm. Představovala jsem si ty chvilky po porodu snad milionkrát. Jaké to bude, až nám porodní asistentka řekne, co se nám narodilo, až budu poprvé držet naše miminko, až dostanu pusu do vlasů od partnera, až se miminko poprvé přisaje, no prostě ideální porod a ideální bonding. Do ideálního vysněného porodu jsme měli daleko a bonding nebyl vůbec žádný. Vlastně byl ten konec hrozně nečekaný a rychlý a představy byly ty tam. Oba jsme ale byli od začátku víceméně v pořádku, já se pasovala s bolestí po operaci a Jiřík se vzpamatovával ze změny a ze zkažené plodové vody. Dál už to bylo bez komplikací a čtvrtý den po porodu si nás tatínek odvážel domů. Pořád mám porod v dost živé paměti, říká se, že se to otupí časem. Zatím tomu moc nevěřím, a navíc zjišťuju, že si to chci pamatovat i se všemi emocemi, které to doprovázely, tak  se uvidí, co mi nakonec ve vzpomínkách zůstane. Postupem času jsem to přijala a proběhlo to přesně tehdy a přesně tak, jak mělo.

Jaké byly moje představy a touhy a co „prošlo“

Bylo pár věcí, ve kterých jsem měla absolutně jasno, ale taky jsem počítala s tím, že se mi po porodu mohou touhy a představy změnit. Co mi nedošlo, a byla to chyba, bylo, jak se k mým představám postaví chlapeček.

Usínání a spánek

Hned v prvních dvou nocích doma mi dal výrazně najevo, že se naše představy velice liší. Okoupali jsme ho, zabalila do zavinovačky, nakojila a zkusila uložit do postýlky. A nastal řev, pořád se kroutil. Nosili jsme na střídačku a uspávali houpáním v zavinovačce a v náručí, kontrolovali plenku a dumali nad tím, co mu chybí ke štěstí. První noc odpadl kolem 11, druhou taky, naštěstí zbytek nocí prospal, vzbudil se na kojení asi dvakrát a zase odpadl, takže jsme se vyspali. Přes den byl ukázkové spavé miminko a ožíval večer, v podstatě úplně stejně, jako když byl v bříšku. Třetí den jsme ho vybalili ze zavinovačky na spaní, malý rozhodil ručičky do polohy vzdávám se a usnul. V ordinaci jsem snad všem maminkám radila děti do třech měsíců zavinovat, že to mají rády, jsou tam spokojené, připomíná jim to prostředí v bříšku, těšila jsem se, jak bude naše miminko spokojené zavinuté…. A náš mistr mi do toho hodil vidle. Asi mu to v břiše o týden dýl stačilo. Takže moje 4 rychlozavinovačky a dva mušelínové swaddlery v podstatě leží ladem. Ty dva ale aspoň vytáhnu v létě místo dečky do kočárku.

Až teď, když jsou mu 4 a půl měsíce, si troufnu tvrdit, že má už nějakou dobu spací režim. Do takového třetího měsíce byl každý den a každá noc úplně jiná, až mi přišlo, že se nám šestinedělí protáhlo na dvojnásobek. Postupem času jsme zjistili, že nemáme miminko, které odložíme do postýlky, dáme pusu na čelo a odcházíme. Usíná u nás a do postýlky se nechá odložit, až je úplně tvrdě spící, jinak přes veškerou opatrnost při přenášení do postýlky okamžitě otevírá oči jen, co se jí dotkne. Na druhou stranu, když usne v náručí a zvládnem přesun, spí první půlku noci absolutně ukázkově.

Co se spánku jako takového týká, spí malý od začátku sám v postýlce a nehodlám na tom nic měnit. I když jsem si ho v noci dala do postele na kojení, vracela jsem ho zpět, jen co se najedl. Když jsem u kojení někdy usnula a malý zůstal ve velké posteli, vracela jsem ho do postýlky hned, co jsem to zjistila. Spím totiž pořád dost tvrdě, partner taky (ten ani neví, kolikrát v noci vstávám) a já mám o malého v tomto směru strach. Dva dospělí, veliká přikrývka a větší či menší únava nás obou mě pořád přesvědčuje o tom, že malý patří do své vlastní postýlky. Má tam monitor dechu pro můj klid a spoustu prostoru sám pro sebe pro klid jeho. Dostali jsme krásné hnízdečko, spal v něm cca do konce druhého měsíce, ale bez hnízda je teď spokojenější, takže to už z postýlky putovalo pryč. Teď už nekojím, ale malý se budí dvakrát za noc pravidelně, vypije lahvičku a spí v postýlce vesele dál. Jen se tedy na můj vkus velice brzy ráno budí, ale na to už jsem si asi zvykla.

Přes den v postýlce v ložnici ze začátku nespal. Od začátku je veliká zvědavka a uspat ho přes den je horší, než ho uspat večer. Na dopolední spánek se mi osvědčil šátek, malý v něm spal i tři hodiny a já s ním v šátku udělala víc práce, než kdyby byl vzhůru a já u něj. Za dopoledne jsem vždy dala byt i sebe relativně dokupy a malý se u toho vyspal. Od třetího měsíce ho v šátku nenosím a nespí sice tři hodiny, ale hodinku, někdy i půl druhé hodinky si dopoledne dá. Odpoledne ho většinou nakládám na kočárku a chodíme ven. Nebo ho nachystám babičce či partnerovi. Pokud počasí procházce nepřeje, usne nyní už i doma, ale zase je to cca hodinka. Pokud jsme celý den doma, dá si svoji max hodinku zhruba čtyřikrát. A s tím jsem celkem spokojená.

Kojení

Chtěla jsem výlučně kojit. Počítala jsem s tím, že se to nemusí ani po spontánním porodu rozběhnout hned, ale přála jsem si to. Nakonec bylo kojení věcí, která se stala úplně automaticky, relativně bezbolestně a relativně hned. Jiříka mi přivezli asi hodinu a půl po sekci, přisál se hned, a pak mi ho celý den vozili co tři hodiny na pár minutek a od druhého dne jsem ho měla u sebe. Ten druhý den jsem měla na podpoření kojení asi dvakrát sedánek s odsávačkou, malý měl asi třikrát dokrm, ale od třetího dne se do toho opřel sám a od té doby baští ukázkově. Byla jsem připravená na to, že to může bolet, že se mi budou nalívat prsa, že budu muset i odstříkávat, abych jim ulevila….Nic z toho neproběhlo. Nalitá prsa nevím, jak bolí, odsávačku jsem použila párkrát, nikdy jsem nemusela prsa nahřívat ani chladit. Jediné, co nastalo, byla lehká bolest bradavek na začátku, ale to spravil obyčejný lanolin. Mám i stříbrný klobouček a asi dva dny, co byly víc bolavé, jsem ho použila, ale už je taky schovaný v šuplíku. Kádinku na alternativní dokrm jsem nepoužila, ale pořídila jsem si do výbavy kolektor. A to je za mě vynikající pomůcka. Absolutně nenáročná na čas, údržbu i použití a po jejím pořízení se mi na odsávačku bude prášit asi dál.

V jídle se nijak zásadně neomezuju a malému to naštěstí nevadí. Musím zaklepat, že nemám ani ponětí o tom, co znamená dětská kolika a ani ho netrápí ublinkávání.

Plně kojený byl do konce čtvrtého měsíce. Už delší dobu pil méně než by měl, ale vypadal jako spokojené miminko, ale na kontrole u pediatričky jsme zjistili, že přibírá málo. Tak jsem jej zkusila dva týdny častěji přikládat, v noci kojit víc a jednou po asi třech proplakaných nocích už nebylo z čeho brát, tak jsem koupila Nutrilon. Sice jsem to oplakala, viděla jsem se, jak kojím plně do půl roku a pak klidně do roka, ale bohužel. Mám ale pocit, že vím, kde se stala chyba, tak s tím budu muset pracovat. Teď už zkouší na oběd i zeleninové příkrmy, přibírá i baští krásně a jsme všichni spokojení.

Dudlík

Moje představa byla taková, že pokud nám nepůjde kojení, dudlík chlapeček moc neuvidí. Jaké bylo moje překvapení, když mi ho jednou sestřičky ještě v porodnici po noci vrátily s dudlíkem v postýlce. Evidentně se noční a denní sestra moc neshodly, protože od denní jsem dostala, jakto že tam je 🙂 takže během dne z postýlky zase jako zázrakem zmizel. Domů jsem dudlík koupený měla, druhý jsme dostali v kufříku v porodnici a prvních pár dní ho odmítal úplně. Teď ho má v kočárku, v autosedačce, někdy s ním večer usne a je klid, jindy se probudí pokaždé, když mu vypadne z pusy. Zatím se nám osvědčilo, když mu při přesunu do postýlky vypadne, mu ho nevrátit a spí líp než s ním. Dudlíků má víc, některé jsme pořídili, některé dostal, na spaní má svítící, abych ho ve tmě našla v postýlce, ale všechny mají ortodonticky tvarovanou savičku.

Bdění

Už od porodnice je malý opravdu velice zvědavý. Když přes den bdí, je většinou pod hrazdičkou, kde má barevné hračky, dřevěná zvířátka a černobílé obrázky. Tam ho to baví velice. Ale jak přes den čas utíká obrovským tempem uvědomila jsem si, že moje dítě rozhodně netráví tolik času na bříšku, jak jsem vždy maminkám v ordinaci doporučovala.V duchu jsem se musela omluvit všem maminkám, které jsem prudila v ordinaci, že jejich dítě je na bříšku málo. Moje bylo taky, ale už jsme na to zapracovali. Až tak, že se Jiřík už umí otočit na bříško sám. Ne úplně ideálně, ale ladí to. Je čím dál zvědavější, na bříšku spokojený, všechno strká do pusy a vyrašily mu jeho dva první zoubky.

Když se mě někdo zeptá, jestli je Jiřík hodné miminko, odpovídám, že je normální. Naštěstí nemáme miminko, které by ustavičně celé dny plakalo, ale také nemáme dítko, o kterém celý den a noc nevíme. Řekla bych zlatá střední cesta. Doufám, že to vydrží.