Proč jsem se rozhodla psát blog?

Jsem dětská fyzioterapeutka. Nepracuji desítky let a rozhodně o dětech nevím všechno.

Co ale vím bezpečně je to, jak mě dokáže vytočit, když v ordinaci od maminek slýchávám větu: To nám ale nikdo neřekl. Proč nám to neřekli v porodnici? (u dětského lékaře, u neurologa, kdekoliv!!), že s malou máme dělat tohle? Že ji máme pokládat na bříško? Na boky?

Na rovinu říkám – a maminky, které u mě v ordinaci někdy byly, to poznaly na vlastní kůži – to jsou okamžiky, kdy ztratím profesionalitu a začnu vidět rudě.

S myšlenkou napsat jakýsi návod na děti si pohrávám od okamžiku, kdy mi to řekla první maminka. A to už se dá počítat na roky. To byl úplně prvotní impuls. Bez jakékoliv pozornosti a péče. Sem tam při další otázce: A to jsme měli dělat?, se opět ta myšlenka objevila, ale bez nápadu, jak to uskutečnit. Od té doby se mi hlavou rojily všechny možné způsoby, jak dostat kvalitní informace k maminkám.

Rozhodnutí, že se do toho pustím formou eBooků a blogu, a v budoucnu možná i pomocí nějakých dalších prostředků, padlo loni v zimě. Pomalu jsem se do všeho pouštěla, až přišla zásadní informace. Moje malá sestřička mi oznámila, že je těhotná. A po odeznění radosti, euforie a utření si očí od slziček dojetí přišla myšlenka, že teď už to dotáhnout musím. Víte, jak je to s tou kovářovic kobylou? Tak budu pevně doufat, že moje ségra nebude muset říct ohledně vývoje dětí větu: Proč mi to nikdo neřekl?

Nerozumím tomu, jak odhadnout, zda miminko je dostatečně oblečené. Ani tomu, kdy a jaký se má dát první příkrm. Nejsem tady ani od toho, abych jí říkala, zda očkovat či neočkovat a jestli je to dobré.

Jediné, čemu rozumím je, proč se dítě psychomotoricky vyvíjí zrovna tak a tak, proč je důležité, aby miminko leželo na zádech, bříšku i bocích, a že vývoj dítěte má svoji danou posloupnost, kterou zařídila příroda.

To si nikdo nevymyslel, to tak prostě je.

A tomu rozumím.

A taky je to to jediné, s čím můžu ségře a ostatním maminkám jako velká ségra poradit.